Sovětští partyzáni | FOTO: autor neznámý (kolorování Olga Shirnina)

Unikátní svědectví pamětníka (91): Ruských partyzánů jsme se na Vysočině báli víc jak Němců

Jsem už jediný pamětník těchto událostí, o kterých se muselo po desetiletí mlčet.

Rusů jsme se báli víc jak Němců, zastřelili i moji těhotnou známou. Taková slova poprvé v životě veřejně pronáší silně věřící vdovec Petr Foltyn (91) z Blízkova – malé vesničky nedaleko Měřína na Vysočině. Foltyn je jedním z posledních pamětníků druhé světové války. Coby sedmnáctiletý mladík sledoval zdejší partyzánský odboj, který měl před očima jako v biografu. Nedaleko Foltynova domova měli ruští partyzáni „bunkr“ – místo, kde se sdružovali. „Za socialismu se o tom hovořit nesmělo. O tom, co tu tihle Rusové prováděli, ale dnes už se promluvit nebojím,“ říká Foltyn, jenž svůj veškerý majetek odkázal místní faře. Unikátní rozhovor, skýtající doposud neznámá svědectví, jsme natočili v poslední den roku 2018.

Rozhovor
Rubrika Rozhovor přináší rozhovory se zajímavými osobnostmi, které mají co říct.

Z jakého důvodu jste se rozhodl veřejně promluvit až nyní?

Podívejte se, já budu vypravovat, pak si to nějak poskládejte. Je třeba to konečně veřejnosti povědět. Už tu nemusím být dlouho.

Vaše vypravování nijak upravovat nebudeme.

Raději poslouchejte. To se tenkrát psal rok 1943. A tehdy se tady u sedláků v Dědkově sloužilo u koní. Dědkov, to je taková malá obec na Vysočině, kousek od nás – od Blízkova.

A tam jezdil s koňmi u sedláka Karel Slušný, mladý člověk. Velice mladý člověk.

V červenci ráno jel Karel Slušný se služkou, která obsluhovala u sedláka krávy, na louku – až tak po desáté hodině vyjeli, kdy už nebyla rose. A že naloží zbytek těch kup sena na vůz, rozhodli se. A když je se služkou nakládali, znenadání zjistili, že v jedné kupě sedí cizí zarostlý člověk. Nehovořil česky. Byl to Rus jako poleno, který utekl z transportu. Dali mu svačinu. A dohodli se, že mu budou nosit jídlo do mysliveckého krmelce.

To se nebáli? Lze soudit, že za to hrozila oprátka.

Karel Slušný, ten měl pro strach uděláno. A ten Rus se jmenoval Ivan Travkin. Nikdo o něm tady dlouho nevěděl. Jenom ten Kožený a ta služka. Pak ho ubytovali u jedné zdejší postarší vdovy. Rus ji oslovoval maminko. Naučil se hovořit dobře česky, dokonce i psát. Ale potom se zapojil do odboje společně s dalšími Rusy, co se tu v kraji potulovali.

Na Vysočině jsme měli partyzánské středisko. Oni se schovávali v Dědkovské hoře. Partyzáni tam měli vybudovaný bunkr, který se německým vojákům nikdy nepodařilo obsadit. Tehdy byl začátek prosince 1944, kdy se ten Rus, ten Ivan Travkin do odboje zapojil.

Přiznám se, že zatím nechápu pointu příběhu.

Oni jednoho dne narazili na jistého Němce, který byl takový omšelý. A to, co říkám, je naprosto autentické. Dovlekli toho Němce do baráku, kde bydlel starý pan Běhal, paní Běhalová a jejich syn Leopold. V kuchyni u Běhalů začali toho Němce soudit a odsoudili ho k trestu smrti zastřelením. Paní Běhalová je přemluvila, aby ho zastřelili mimo dům.

Petr Foltyn. | FOTO: PPM

Až po válce, v den, kdy bylo výročí osvobození, jsem se přímo od Ivana Travkina, co přicestoval na návštěvu, dozvěděl, co se tehdy přesně stalo. Jak dovlekli toho Němce do lesa a tam ho krutě zbili, ještě krutěji ho potom popravili. Nechtějte znát podrobnosti. Prý to byla strašlivá smrt, vypravovali ale i obyvatelé Dědkova, kteří museli Němce potajmu pohřbít, protože jim to Rusové, ti partyzáni, nakázali. Celá dědina se bála, aby neskončila jako v Lidicích, jelikož se neslo po okolí, že šlo o nějakého významnějšího vojáka. Jenže o několik dní později se ukázalo, že ve skutečnosti zastřelili německého antifašistu, který se před Němci ukrýval.

Kolik vám bylo let?

Sedmnáct let. A ačkoli mi táhne na stovku, věřte, že to mám stále před očima – válku. Třeba, jak popravili moji známou…

Také ruští partyzáni?

Jsem už jediný pamětník těchto událostí, o kterých se muselo po desetiletí mlčet. Myslím, že to je poprvé, co vyjdou najevo. To byl, víte, pro změnu začátek roku 1945 a ve Stránecké Zhoři byl hospodář, který měl hospodu. A tam se scházeli chlapi, vykládali o válce. Byl mezi nimi i mladý František Dobejval, který tehdy nedávno složil maturitu a v obci dělal tajemníka. Tehdy tam padlo, že hospodář, co provozoval hospodu, má sklípek, ze kterého se často kouří. Každý sklep musel mít větrání, takový komínek, a z toho hospodářova vycházel kouř. A tenhle mladičký tajemník nahlásil Němcům, že se ze sklepa kouří. Němci přijeli a našli tam dva Rusy, které potom v Měříně zastřelili. Hospodář a majitel hospody se jmenoval Dohnal. Prokázalo se, že s Rusy neměl nic společného a že se ve sklípku ubytovali bez jeho vědomí. Nicméně u nás v Blízkově bylo jakési soustředění partyzánů, především Rusů, ale byli mezi nimi i nějací Češi. Ti Rusové se domnívali, že jejich kamarády udal právě hospodář Dohnal, a tak se šli pomstít. Pálila se tady tehdy kořalka, která obsahovala velké množství metylalkoholu. Rusové ji rádi pili. Napili se na posilněnou a Dohnala navštívili. Dohnal byl však pryč, v kuchyni byla jeho žena a těhotná dcera. Šli s nimi tehdy i dva Češi od nás – Rejlich a Krejzl. A protože ta těhotná dcera – a byla ve vysokém stupni těhotenství – Krejzla poznala, tak jak ji, tak její matku na místě zastřelili.

Jak na to reagovali místní?

Kde byli Rusové, tam šlo o zastřelení nebo o krev. Těch se tu každý bál víc než Němců. To byli normální bandité. Ale tyhle partyzány neměli rádi ani sovětští vojáci. Když to tu osvobozovali, také je stříleli.

Vy sám jste se účastnil odboje?

Já byl opravdu ještě mladíček. Naopak jsem byl povolán Němci, abych dělal za Brnem zákopy proti Rusům. Dostal jsem povolávací rozkaz. A byl jsem svědkem unikátní německé taktiky. Víte, Rusové prostě chlastali jako duhy. A když se blížili k Ořechovu u Brna, tak tam byl lihovar. To Němci věděli. Vyčkali, až se Rusové zpili do němoty a potom je vystříleli. Nato přišel rozkaz ze strany sovětského vedení, že se musí všechny lihovary v Čechách a na Moravě vypustit.

Jak dlouho jste kopal pro Němce zákopy?

Čtrnáct dní. Potom jsme jednou ráno místo nástupu utekli. To bylo tehdy, jak tu objevili posledního Žida, který se skrýval za Chlumkem. Ten pitomec si všechno zapisoval do deníku včetně jmen rodin, které mu tu pomáhali a ukrývali ho. Němci je podle toho deníku vystříleli. Ale když byla Heydrichiáda a sbírali tady u nás příbuzné z rodiny Kubišů, ti to přežili. Ale další dva kamarádi, to byl v Měříně Žid Bondy a jeho bratr veterinář, ti se z Osvětimi už nevrátili.

Jak to dopadlo s mladým tajemníkem, který Němcům sdělil, že se kouří z hospodářova sklepa.

To jeho udání stálo dva životy – paní Dohnalové a její těhotné dcery. Starý Dohnal se z toho zbláznil. Ten mladý tajemník, ten František Dobejval, krátce po válce utekl ze strachu do Austrálie. V roce 1968 se na krátký čas vrátil, ale potom odjel zase pryč. Zanedlouho poté přišla urna s jeho popelem, kterou někdo zaslal jeho příbuzným. Prý se oběsil, ale to nevím jistě. Třeba měl výčitky svědomí. Takhle to skončilo.

Ony se dějiny často přepisují, ale pravda je jiná, proto o tom mluvím. Třeba by vám vyrazilo dech, že K. H. Frank, ten po válce popravený zločinec, zachránil partyzána od nás.

Tomu se mi nechce věřit.

Sklenář se jmenoval, ten partyzán. Schovával se a Němci po něm strašně šli. A náš společný kamarád se jmenoval Michal a ten znal K. H. Franka, protože byli společně na vojně. Nafingovalo se, že se Sklenář utopil. Michal jel za Frankem a ten zařídil, že byl prostě Sklenář oficiálně mrtvý. Jenže oni potom Němci Sklenáře objevili jednoho dne živého, to bylo v listopadu 1944. A ačkoli měl Sklenář falešné doklady, poznali ho. Odsoudili ho k trestu smrti gilotinou na Pankráci. Ale trestu se nedočkal, protože přišlo osvobození. Jeho další osud byl také pozoruhodný: vyhořel, vnuk se mu zabil na motorce. Ale byl to tu uznávaný hrdina. Chodili za ním z akademie lidé, co psali knihy o partyzánech.

Frank věděl, že Sklenář žije?

To nevím. Myslím, že ne. Michal Franka prostě jenom chytře využil.

vaší podpory si vážíme
Zde můžete podpořit
PPMagazín
DĚKUJEME
BOX UNIVERSÁLNÍ
Unikátní svědectví pamětníka (91): Ruských partyzánů jsme se na Vysočině báli víc jak Němců
Hodnocení čtenářů6 Hlasů
96
96
Redaktorka | překladatelka

Základní informace

PressPort Magazín (na doméně ppmagazin.com) je nezávislá celostátní publicistická platforma s orientací na tradiční hodnoty, která ctí svobodu slova a zakládá si na slušnosti, konstruktivní debatě a přitažlivé vizuální formě. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018 a všechny práce byly vykonávány bez nároku na honorář. PressPort Magazín si od té doby vybudoval slušnou pozici, kdy naše články přebírají i mainstreamoová tuzemská média. Z pohledu mediálního trhu jde o hotový produkt.